Nejen povídání o Řecku – Samothraki

Řecké ostrovy se dají rozdělit do tří skupin. První skupina jsou chronicky známé. Třeba Kréta, Santorini, Mykonos, Rhodos, Zakyntos, Korfu. Potom takové, které jsou v povědomí lidí, ale nejsou tak turisticky exponované. Třeba Lemnos, Chios, Samos, Andros a mnoho dalších. No a třetí skupinu tvoří ostrovy, které jsou známé jen užšímu počtu cestovatelů, kam jezdí trajekt jen jednou denně a cestovku na nich najdete jen velmi zřídka anebo vůbec. Sem patří třeba Folegandros, Amorgos, nebo v Tráckém moři schované Samothraki. A právě ze Samothraki  bude pár následujících řádků a fotek.

 

Když jsme plánovali dvoudenní výlet z naší základny na Chalkidiki na ostrov Samothraki, netušili jsme, jaké dobrodružství nás čeká. Stejně jako vždy, jsme si posháněli co největší možné množství informací včetně dopravy na ostrov a zpět, jen jsme do všech faktorů zapomněli připočítat řeckou povahu a bezstarostnost. Jaká chyba po tolika letech zkušeností!

Z Ouranoupoli jsme vyrazili ve tři ráno, abychom stihli ranní trajekt v Alexandroupoli. Jiný, než ranní ani nejede… Vše bylo v pohodě, v přístavu nám prodali cestovní lístky pro 4 osoby a jedno auto, pán se na nás usmál jako reklama na zubní pastu a my se v klidu nalodili na trajekt. Cesta byla úplně idylická a po dvou hodinách jsme už vyjeli z lodi na pevninu, usmátí, s očekáváním dvou krásných dnů. Po vylodění nás trošku znervóznila horda osobních aut, čekající na náš trajekt a říkali jsme si, že to se snad všechno ani nemůže nalodit. Tak jsme se dohodli, že radši půjdeme hned koupit lístky na zítra, abychom měli klidnou duši. Paní v kanceláři lodní společnosti nám mezi srkáním frapé suše oznámila, že lístky na zítra pro auto už nejsou. Pasažéry bez auta odveze, ale auto ne. Tak se ptáme, že na kdy lístky pro auto tedy má. Odpověď: na úterý. Ten den byla středa, 26. srpna 2009. Mysleli jsme, že nás vynesou nohama napřed. Měli jsme sebou věci na dva dny a v Ouranoupoli zůstala maminka naší kamarádky, která chodí o francouzských berlích a svolila, že na ty dva odjedeme a ona se o sebe postará.

Kdo z vás má už nějaké zkušenosti s „vyjednáváním“ v Řecku, jistě ví, že nadávání a zvýšený hlas nepomůže. Snažili jsme se tedy zachovat chladnou hlavu, ale stálo nás to mnoho sil. Paní stále stejně klidně usrkávala ze svého frapé, mezi jiným se stále bavila se svou vedle sedící dcerou a tak nějak na půl huby odpovídala na naše dotazy. Vysvětlila nám, že trajekt pluje jen jednou denně, že má stanovenou kapacitu a že ta kapacita se může kdykoli bez varování snížit v případě, že armáda potřebuje přesunout svou techniku. A armáda se (pravděpodobně už několik dní) činila. Dalším klientem majícím přednost byly náklaďáky se zásobami a osobáky byly v kategorii „až když je místo“. Takže na ostrově uvízlo asi sto osobních aut a pán prodávající lístky na druhé straně moře v Alexandroupoli se dál zubil na cestující v osobácích a klidně je posílal do pasti na Samothraki. Nicméně paní v kanceláři vytáhla už notně popsanou A4 a požádala nás o jméno, číslo auta a telefonu. Připsala nás do dlouhého seznamu a oznámila nám, že to je seznam uvíznuvších a pokud bude na trajektu místo (když si to třeba armáda rozmyslí, anebo nepojede tolik náklaďáků) zavolá nám a my pojedeme dřív než v to úterý. Aspoň malá naděje. Udělali jsme tedy krizový plán, že dcera s manželem a naše kamarádka se nalodí na trajekt do Alexandroupoli zítra, tam nasednou na autobus do Soluně a odtud zase do Ouranoupoli. No a já přijedu z ostrova autem nejblíže, kdy to půjde. Moje dcera z toho byla hodně zklamaná a dlouho se trápila tím, že bych měl na Samothraki zůstat týden sám.

Samothraki_01Samothraki_02

Samothraki_04Sedli jsme tedy do auta a vydali se ve zkroušené náladě objevovat krásy ostrova. Samothraki je vlastně hora trčící z moře do výšky 1.611 metrů, co mu zabezpečuje spolehlivý zdroj vody kondenzované vrcholem hory s poetickým názvem „mesíční“ – Fengari. Díky tomuto jevu teče po úbočích hory několik vodopádů i v tom nejteplejším a nejsušším období roku. Našim cílem byla soutěska Fonia s několika takovými kaskádami. Počáteční stoupání k prvnímu vodopádu je lehce schůdné i pro slabší turisty, opravdu mírné stoupání ve stínu staletých platanů je spíš romantickou procházkou, na jejímž konci je první jezírko, do kterého padá poměrně vysoký vodopád. Ten je zobrazený snad na všech pohlednicích z Ostrova. V jezírku se koupalo pár lidí a my se chvíli kochali tímto krásným obrazem. Vpravo od jezírka je mezi skalami vyšlapaná stezka stoupající prudce nahoru, sklon svahu byl 45° i více a my se po zdolání několika desítek metrů dostali k místu, kde byl malý pomníček zahynuvšího turisty. Přišlo nám to divné, ale v tom momentě nás míjel sestupující pár obutý ve šlapkách a nám bylo vše jasné. Stoupali jsme stále výše, až jsme se dostali na stezku vedoucí po vrstevnici. Po chvíli nezbytného odpočinku (byly dvě hodiny po poledni a teploměr byl hodně nad třicítkou) jsme pokračovali kolem výstižné cedulky s nápisem „wow“ dál.Samothraki_06 Kousek pod námi už se otevírala nádherná scenérie a po chvíli jsme došli k místu s mnoha pod sebou poskládanými jezírky spojenými kaskádami vodopádů. Bylo tam pár lidí, ale všechno to byli pokračovatelé hippie, jinak velmi příjemní a přátelští lidé. Koupali se v jezírku in natura a nás to taky lákalo hned skočit do vody. Ta však neměla víc, než 15°C a tak jsme se preventivně dost dlouho osmělovali. Po několika minutách jsme ale už plavali v průzračné vodě horské tůně, do které padal asi čtyři metry vysoký, poměrně vydatný vodopád, a užívali jsme si této nádherné chvíle. Moje dcera nám toho dne večer řekla, že až po zdolání prudkého stoupání a vychutnání si úžasné atmosféry u jezírka, zapomněla na chvíli na trápení s trajektem.,   Bylo to opravdu úchvatné místo.

Samothraki_03Samothraki_09Samothraki_07

Nabaženi nevšední krásou, vrátili jsme se opatrně dolů k autu a pokračovali po okružní jízdě ostrovem. Po pravdě řečeno, okružní není to správné slovo. Na severovýchodní straně ostrova silnice kopíruje moře, stáčí se dolů na jih a končí na pláži Kipoi. Je to nádherná pláž s jemnými oblázky velikostí malých fazolí, po kterých se moc dobře chodí. Barva kamínků je hodně tmavá, až to svádí k dojmu, že je to pláž ze sopečného písku. Ale tak tomu není. Nezdrželi jsme se dlouho, koupání v moři nás po lahodném osvěžení v horách nelákalo a tak jsme se přesunuli do městečka Chora. Samothraki_11Mnoho cestovatelů se pozastavuje nad tím, že téměř na každém řeckém ostrově je městečko Chora. Kdysi byla většina ostrovů osídlena tak, že ostrov měl jen jednu vesnici, kde trvale žili lidé. No a řecky se vesnice řekne chora. Třeba u nás potřebujete mít odlišeny vesnice jmény, protože by vypadalo divně, kdyby se například všechna sídla v okrese Břeclav jmenovala „vesnice“. Ale pokud máte jasně ohraničený ostrov a na něm jednu vesnici, nemáte potřebu ji pojmenovávat. Je to prostě vesnice. Dnes to jen kvůli nesčetným dotazům turistů Řekové řeší tak, že Chora se jmenuje podle ostrova. Takže pokud se teď podíváte do mapy, najdete už městečko se jménem Samotraki. Ale budete-li se na ostrově Samothraki ptát na cestu do Samotraki, pošlou vás stejně do chory.

Městečko samotné je velmi příjemné, kde se s vámi lidi rádi pustí do řeči. Bylo už k večeru a my měli hlad, tak jsme našli nejbližší tavernu a usadili se k dobrému jídlu. Nevím jak teď, ale v roce 2009 tam měli jídelní lístky pouze v řečtině, co svědčí o nepolíbenosti ostrova. Po dobré a vydatné večeři jsme se přesunuli za vesnici, rozložili stany ulehli k zaslouženému odpočinku. Stádo místních koz nám ráno svým mečením a cinkáním zvonců dopřálo požitek z prvních paprsků sluce, protože v tom randálu se opravdu nedalo spát.Samothraki_12 Ale musím uznat. Že východ slunce byl opravdu krásný a tak jsme se na ty kozy ani moc nezlobili. Sbalili jsme se a jeli dolů k moři na dobrou snídani. Na pláži Pachia Ammos bylo úplně liduprázdno a my se cítili jako králi. Do široka otevřená podkova s krásným, jemným pískem, teplé moře a vlahý ranní vánek byl příjemným pohlazením po krátkém spánku.Samothraki_13 Asi se nebudete divit tomu, že naše první cesta po snídani vedla do přístavu Kamariotissa a do kanceláře lodní společnosti. Tam nás čekalo na Řecko velmi nezvyklé a milé překvapení. Je to neuvěřitelné, ale kdosi se problému ujal a začal ho řešit. Paní nám sice sdělila, že pravidelný trajekt v jednu odpoledne je narván k prasknutí, ale když na ostrově uvázlo tolik aut, tak se trajekt otočí z Alexandoupoli ještě jednou a do té večerní várky se klidně vlezeme. Otázku, zda nám nebude vadit, že pojedeme až v sedm večer, jsme považovali na velmi srandovní a nevadilo by nám ani, kdyby trajekt vyplouval o půlnoci! Tu ránu, když nám padl kámen ze srdce, muselo být slyšet i na pevnině. Obdrželi jsme lodní lístky nejen pro lidi, ale i pro auto a šťastní jako blechy se vydali pokračovat v objevování místních krás. Jako vše v životě má dvě stránky, tak i tady se potvrdilo, že vše špatné je na něco dobré. Náš pobyt na ostrově se prodloužil o půl dne a my se tak mohli podívat s klidem do míst, které bychom jinak vůbec neviděli. Dopoledne jsme stihli projít druhou nejdůležitější svatyni starověkého Řecka, kde kdysi objevili tzv. Samotráckou Niké. Její originál je dnes v museu Louvre, ale i její kopie působila velmi monumentálně.Samothraki_14 Archeologické naleziště na ostrově Samothraki je velmi rozsáhlé a jeho návštěva zabere nejméně půl dne. Ale je tam co vidět! Odpoledne jsme se přesunuli opět do Chory, lépe řečeno na vrchol nad městečkem, kterému vévodí zřícenina benátského hradu. Po drobném obědě a skvělé kávě jsme se prošli v křivolakých uličkách, podívali se do místního musea díky lodním lístkům v kapse si užívali nádherného dne. Z Alexandoupoli do Ouranoupoli je to bezmála 300 kilometrů a my dojeli daleko po půlnoci, ale vůbec nám to nevadilo. Stejně bych si to ještě jednou rád zopakoval.

 

A jen tak mimochodem. Ostrov Samothraki od nepaměti používají námořníci jako maják. Mrak přilepený k vrcholu kopce je na obzoru vidět dlouho před tím, než se před vámi objeví ostrov samotný. A na vrcholu hory Fengari údajně sedel Poseidon, když sledoval průběh bitvy o bájnou Tróju.

 

5 thoughts on “Nejen povídání o Řecku – Samothraki

  1. Ahoj Laďo,
    mám velkou radost, že mohu mít v našem fotoklubu kamaráda, jakým jsi Ty. Výstavu jsem si prohlédl již v začátcích, ještě před vernisáží, bohužel zdravíčko a přechodný stav zdravotní mi nedovolil, abych se z Vysočiny na vernisáž vypravil, od předsedy fotoklubu by se to předpokládalo, o to větší byla moje radost, že se můj zdravotní stav zlepšil natolik, že jsem se na ni vypravil do této doby již podruhé.
    Všem doporučuji její shlédnutí, protože Tvoje krajiny jižní Moravy a mašinky, to musí být balzámem na hojené rány pro všechny, kteří aulou vojenské nemocnice v Brně procházejí – zdravé i nemocné, a též i krásným zážitkem pro procházející z personálu nemocnice. A sám jsem se měl možnost přesvědčit, že jich bylo a je dost, že to co píši je pravdou.
    Dobré světlo! Hodně dalších krásných fotografií a hlavně radostné chvíle s fotografií, a ať je prožíváš nejenom v období Adventním, ale po celý rok, protože radost, kterou činíme druhým bychom na ně měli přenášet stále – po celý rok – nejenom o Adventu.
    to Ti přeji já a všichni kolegové z Tvého Fotoklubu Freeland Brno.
    Ve Žďáru n. Sáz. 1. prosince 2016 – Antonín Vystrčil – předseda Fotoklubu Freeland Brno – http://www.fotokfb.cz

  2. To jsem rád, že je víc pošuků, co milujou Řecko. Jen ti závidím ty neznámé ostrovy. Mít nohu, budu na nich 2x ročně, už nikoho neživím. Mě zbývá navštěvovat jen velká města a omezeně lézt do moře, páč z něj už bez pomoci nevylezu. V r . 2016 jsem byl v Piraeus a námořník mi popsal lodní řád, kde budou stavět. To bylo cukání se na vše vysrat, zavolat do hotelu ať mi ty krámy daj do sklepa, že oba foťáky mám u sebe. A jet! Znal jsem jen konečnou: Chania. Jinak mě ty jména neříkali nic a tak rád bych to viděl….

    House

Odpovědět Piontr House Selski Zrušit odpověď

Your email address will not be published. Required fields are marked *